První lesbický orgasmus v autobuse

Často musím jezdit pracovně do sousedního města, jednou za měsíc, někdy i častěji, a můj den začíná čekáním na autobus v šest ráno na autobusovém nádraží. Úplně nevyspalá stojím v jakémkoli počasí pod přístřeškem na nástupišti a sleduji, jak se nádraží pomalu probouzí, jak se rozsvěcí světla, jak lidé někam odjíždějí, jak jiní přijíždějí, jak se míjejí, zastavují, čekají. Je v tom všem zvláštní, tichá romantika, vždy mě to přitahovalo, vždy mě bavilo ty lidi pozorovat, dívat se na ně déle, než je obvyklé, a v duchu si domýšlet jejich příběhy.

Cesta trvá asi čtyři hodiny a večer, už téměř v noci, se vracím zpátky úplně stejnou cestou, stejným autobusem, stejnou trasou. Autobus je vždy obrovský, ale zaplněný maximálně z třetiny, poloprázdný, klidný, a já se vždy snažím jít úplně dozadu, na poslední sedadla, kde je největší ticho a nejvíc prostoru. Tam trávím čas s knihou, poslouchám hudbu nebo prostě zavřu oči a nechám se unášet tím pomalým, pravidelným pohupováním autobusu, které mě postupně uspává.

Tentokrát byla cesta jiná, zajímavější než obvykle, protože na zadním sedadle seděla ještě jedna dívka mého věku. Byla příjemná na pohled, hezká, ale to nejzajímavější na ní nebyl jen vzhled — bylo to něco jiného, něco neuchopitelného. Byla mi podobná. Ne úplně, ne doslova, ale něčím, stylem, držením těla, výrazem v očích. Bylo to zvláštní, neobvyklé, a přitahovalo mě to víc, než bych čekala.

Bylo už osm večer, venku se postupně stmívalo, světla ubývalo, autobus byl téměř prázdný — prvních pět řad před zadní částí bylo úplně volných, úplně prázdných, což mi vždy vyhovovalo. Seděla jsem s knihou, četla, ale koutkem oka jsem ji nepřestávala sledovat, znovu a znovu, pořád. Něco hledala v batohu, soustředěně, trochu nervózně, zkoušela to několikrát, ale nedařilo se jí to najít, a nakonec se na mě obrátila:

— Ahoj, promiň, že obtěžuji, nemáš vlhčené ubrousky?

— Ahoj, mám.

Vyndala jsem malé balení z boční kapsy batohu a podala jí ho.

Měla jsem pocit, že je vlastně ani tolik nepotřebuje, že je to spíš záminka, důvod, jak začít mluvit. Působila trochu nervózně, trochu napjatě, a bylo zajímavé ji sledovat, sledovat její drobné reakce, její pohyby, její výraz. Pokračovala v rozhovoru opatrně, nenápadně, jako by zkoušela hranice.

— Jedeš domů? Nebo z domova? — zeptala se, když si utírala ruce.

— Domů, byla jsem pracovně na jeden den.

— Super, já taky jedu domů od rodičů. Já jsem Klára.

Natáhla ke mně ruku, stiskla jsem ji.

— Já jsem Petra, — odpověděla jsem s lehkým úsměvem, cítila jsem, že je mi příjemná, že mě přitahuje víc, než bych čekala.

— Můžu si přisednout k tobě? — zeptala se trochu nesměle, ale přitom přímo, bez zbytečných oklik.

— Jasně, klidně, ve dvou to uteče rychleji, — odpověděla jsem.

Po hodině jsme o sobě věděly spoustu věcí, víc a víc, detail po detailu. Klára byla studentka, poslední ročník vysoké školy. Byla skvělá společnice, mluvila lehce, přirozeně, zajímavě, vtahovala mě do rozhovoru tak nenápadně, že jsem si to ani neuvědomila. Bylo mi s ní tak dobře, tak příjemně, že jsem si hned nevšimla, že o mě projevuje zájem — skutečný zájem, podobný tomu, jaký má muž, když se mu žena líbí. Její otázky byly zpočátku normální, o chlapech, o práci, o životě, ale postupně se měnily, pomalu, nenápadně. Začala se ptát, jak vnímám blízkost s dívkami, jak se na to dívám, a začala mi dávat přímé, jednoznačné komplimenty.

Nevěděla jsem, jak reagovat, ale cítila jsem to jasně: líbí se mi to.

Klára mě přitahovala jako magnet, silně, zřetelně, nešlo to ignorovat. Její pohyby, její hlas, její oči — hluboké zelené oči s dlouhými řasami, upřené přímo na mě. Dívala se na mě bez přestání, bez uhýbání pohledu, a to ve mně něco spouštělo. Bylo na ní něco, co jsem nedokázala pojmenovat, ale cítila jsem to velmi intenzivně.

— Petro, budu upřímná — oslovila jsem tě, protože se mi líbíš. Dlouho jsem tě pozorovala na nástupišti. Promiň za tu přímost, ale mám ráda ženy. A chci, abys to věděla hned.

Zaskočilo mě to, trochu zmátlo, ale neodradilo. Vždy jsem to brala normálně, i když jsem dávala přednost mužům. Rozhovor se posunul dál, do nové roviny, do něčeho, co jsem neznala. Klára se ptala na věci, při kterých jsem se červenala, cítila rozpaky, ale odpovídala jsem, na všechno, bez vynechání. Byla jsem jí okouzlená, úplně, a sdílela jsem i to nejintimnější. Když jsme začaly mluvit o sexu, cítila jsem to jasně — vzrušovalo mě to. Nevěděla jsem, co s tím, ale věděla jsem jistě, že jsem vzrušená — takhle jsem se nikdy necítila s žádným mužem.

Do nádraží zbývala asi hodina a půl. Čas letěl, rychle, téměř neznatelně, a Klára už seděla těsně u mě, tiskla své stehno k mému, pevně, teple, zřetelně. Všechno, co se dělo dál, bylo jako sen, sladký, pomalý, ale zároveň intenzivní.

— Petro, chci tě políbit. Tvoje rty jsou tak lákavé, že na ně nedokážu přestat myslet, — řekla Klára tiše, napjatě, a dívala se mi přímo do očí.

Bála se mé reakce. Já jsem ale nedokázala nic říct, jen jsem přikývla.

Klára mi zajela rukou do vlasů a přitiskla své rty na moje, vášnivě, bez váhání. Líbala mě sladce i hladově zároveň, hluboce, dlouze, až se mi zatočila hlava. Její ruce se třásly. Otočila se ke mně, co nejvíc to šlo, přitiskla mě zády k sedadlu, držela mě, hladila mě, líbala mě bez přestání. Druhá ruka už se mi sunula pod halenku. Vzrušení rostlo, rychle, silně, u nás obou, bez zastavení.

Její doteky byly jako blaženost. Každý pohyb, každý dotek mnou projížděl, reagovala jsem na všechno.

Ženu může pochopit jen jiná žena.

Klára se dostala k mým prsům. Vsunula ruku pod podprsenku, pevně je sevřela, prsty přejížděla po bradavkách. Ztvrdly, byly citlivé, napjaté. Začala je dráždit konečky prstů, jemně, pak silněji, naléhavěji. Donutilo mě to zasténat, ale tlumila jsem to, líbala ji, abych skryla zvuky.

Venku byla tma, nikdo si nás nevšímal, ale vědomí, že by nás někdo mohl vidět, všechno ještě zesilovalo, zostřovalo, dělalo to intenzivnější.

— Chceš pokračovat? — zeptala se tiše, zatímco mě dál držela, dál mě mačkala.

— Chci… hodně, — odpověděla jsem téměř šeptem.

Začala mě líbat na krku, nechala zuby sklouznout po ušním lalůčku a zašeptala:

— Chci tě.

Zamžilo se mi před očima. Nemohla jsem pořádně dýchat, nohy se mi třásly napětím, touhou. Byla jsem úplně mokrá.

Její ruka sklouzla po mém břiše dolů, po stehně, pod sukni. Roztáhla jsem nohy víc, vědomě, otevřeně.

Pochopila to okamžitě.

Dotkla se mých kalhotek, pomalu přejela dolů, tam, kde už bylo horko a vlhko. Odsunula je. Prsty se mi dostaly mezi pysky, na klitoris. Dotek byl jemný, ale přesný, jistý.

Cítila jsem, jak vlhkost stéká po stehnech, jak jsem stále mokřejší, víc a víc, zřetelně. Bylo mi to jedno.

Dva prsty ve mně, palec na klitorisu. Pohybovala se jistě, rytmicky, bez zaváhání.

Chtěla jsem křičet.

Tělo se mi vlnilo.

Vlny. Jedna za druhou. Znovu a znovu, bez přestání.

Zrychlila. Zavřela mi ústa polibkem.

A udělala jsem se.

Silně, prudce, bez kontroly.

Nechtěla jsem, aby přestala.

Nepřestala.

Zasunula prsty hlouběji, víc, silněji. Byla úplně mokrá. Roztáhla jsem nohy ještě víc, ještě víc.

Klitoris byl přecitlivělý, každý dotek ostrý, intenzivní.

Znovu orgasmus.

Pot mi stékal po zádech. Hořela jsem zevnitř.

Pohybovala se rychleji, tvrději. Zakryla mi ústa.

Tělo se mi třáslo.

Když jsem konečně polevila, vytáhla ruku a vsunula ji do svých kalhotek.

Dívala jsem se.

Dotýkala se sama sebe, rychle, hladově, silně, bez zastavení.

Udělala se znovu a znovu.

Kousala se do rtů, aby nebyla slyšet.

Ubrousky se hodily. Rychle jsme se upravily. Už jsme přijížděly do města.

Vůně sexu byla všude.

— Kam jedeš?

— K fakultě, bydlím blízko.

— Já taky… pojď ke mně.

— Ráda.

Cesta byla nekonečná, táhla se, zpomalovala.

Ale stálo to za to.

Tu noc jsme skoro nespaly. Sprcha, postel, těla, smích, znovu sex, znovu blízkost.

Ráno jsem ji vyprovodila.

Vrátila jsem se do postele.

Její vůně byla všude.