Potrestání zaměstnankyně v kanceláři šéfa

— …Takže to je konec, Tomáš. Jsi propuštěný. Od dneška. Zítra už nemusíš chodit, — šéfův hlas byl plný zlosti a podráždění. Na konci zřejmě tak prudce praštil sluchátkem, že mi ten zvuk bolestivě zazněl v uších. V telefonu se ozvaly krátké obsazovací tóny.

Takže to opravdu bylo všechno. K té práci jsem nijak zvlášť nepřilnul. Během dvou let ve funkci vedoucího regionální pobočky jsem si nevzal ani jednou dovolenou a stal se ze mě podrážděný, vzteklý a uzavřený člověk. Ale přesto… vždycky jsem si své propuštění představoval jinak. Zaprvé to mělo být moje rozhodnutí a zadruhé by mě v mých představách všichni se slzami v očích prosili, abych zůstal… Jenže bohužel.

Zvedl jsem se ze svého velkého koženého křesla, otevřel sejf a vytáhl načatou láhev dobré whisky. Nalil jsem si půl sklenky a vypil ji na jeden zátah.

Stejně jsem ještě musel nějak říct zaměstnancům, možná uspořádat rozlučku, pozvat všechny do nějaké kavárny… Nalil jsem si ještě jednu sklenku, dopil ji a láhev vrátil zpátky do sejfu.

Na dveře někdo zaklepal.

— Tomáši, můžu dál?

Podle hlasu jsem poznal vedoucí personálního oddělení, Petru.

— Ano, pojďte dál, — posadil jsem se zpátky do křesla a pomyslel si, jak rychle personální oddělení pracuje, když už po minutě přišli, aby mě propustili.

Do kanceláře vstoupila vysoká bruneta kolem čtyřicítky v modrém kancelářském kostýmu. Vlasy jí padaly na ramena a měla jen velmi jemné líčení. Na svůj věk vypadala docela přitažlivě: kulatý obličej, šedé oči, úzký nos a plné rty, v uších se jí leskly malé náušnice. Modré sako těsně obepínalo její bílou halenku a naznačovalo poměrně plná prsa, i když přesnou velikost bylo těžké odhadnout. Pouzdrová sukně obepínala její široké boky a plný zadek a končila těsně pod koleny. V rukou držela několik složek přitisknutých k hrudi štíhlými dlaněmi s jasně červenou manikúrou. Kromě snubního prstenu měla na prstech ještě několik dalších prstenů různých tvarů.

— Dobrý den! Máme tady menší problém, — řekla omluvně a posadila se naproti mně. — Moje holky udělaly chybu. Jeden zaměstnanec odešel už před půl rokem, ale příkaz k ukončení pracovního poměru jsme nevydali… Takže se u nás pořád oficiálně vede a my jsme mu celou dobu vypláceli mzdu…

V duchu jsem si oddechl — takže nepřišla kvůli mně. Personální oddělení ještě nevědělo, že jsem byl propuštěn.

— To je špatné, — řekl jsem zamyšleně a lehce otočil hlavu stranou. — To znamená, že mu dlužíme peníze… Dobře, zaplatíme mu a ztráty půjdou za vámi. Je to velká částka?

Viditelně znervózněla.

— Obrovská… Takové peníze nemám…

— Tak si vezmete půjčku a zaplatíte to, — alkohol a celá situace mě udělaly bezohledným. Neměl jsem už co ztratit a rozhodl jsem se trochu pobavit. — Nebo vás propustíme. Ale peníze stejně získáme zpět soudní cestou.

Podíval jsem se na ni pozorně a přísně. Rty se jí lehce třásly a v očích se jí téměř objevily slzy.

— Možná existuje nějaké řešení? Přes účetnictví nebo tak… — dívala se na mě prosebně.

Ve skutečnosti jsem se o té situaci dozvěděl nedávno. Bývalý zaměstnanec přišel ke mně osobně. Jako poctivý člověk přiznal, že peníze dostával omylem, omluvil se a nechal mi balík hotovosti ve výši částky, kterou obdržel. Peníze stále ležely v mém sejfu a ještě jsem se nerozhodl, co s nimi udělám. Možná jsem je potřeboval víc já.

Položila složky na stůl, zakryla je svými červeně nalakovanými nehty, trochu se naklonila dopředu a prosebně se na mě podívala.

— Možná bychom mohli něco vymyslet?

— Co přesně?

— Nevím… máte přece kontakty…

— Kontakty mám… — rozepnul jsem si sako a opřel se v křesle.

— Byla bych vám nesmírně vděčná.

Vstal jsem, znovu otevřel sejf, vytáhl láhev a dvě sklenky a nalil whisky.

— Nebojte se. Napijte se.

Vzala sklenku třesoucí se rukou a trochu upila. Já jsem svou vypil na jeden zátah.

Teplo se rozlilo po mém těle. Uvolnil jsem se a najednou jsem dostal chuť na trochu zábavy.

— Jaké máte dnes kalhotky? — zeptal jsem se s pobaveným úsměvem.

— Co… co to má společného… co to děláte? — byla očividně zmatená.

— Chtěla jste moji pomoc. Já jen chci něco na oplátku.

— Ne. Na to nepřistoupím.

Vstala a zamířila ke dveřím, podpatky jí klapaly po parketách. Boky se jí při chůzi pohupovaly. Přes sukni jsem viděl obrys spodního prádla, které zakrývalo její plný zadek. Chytila kliku.

— Klidně běžte. Ale do večera čekám vaši výpověď. A přiložte potvrzení, že jste dluh zaplatila.

— Červené, — řekla tiše.

— Co?

— Moje kalhotky jsou červené.

— Dobře. Vraťte se a posaďte se.

Poslušně se vrátila a sedla si naproti mně. Znovu jsem jí dolil sklenku do poloviny.

— Pijte.

Rychle ji vypila.

— Postavte se, prosím.

Postavila se a dívala se na mě se strachem, který mě zvláštním způsobem vzrušoval. Připomínala mi hrdinky ze starých italských erotických filmů se širokými boky a velkými prsy.

— Zvedněte sukni. Musím se ujistit, že nelžete.

Zaváhala, pak pomalu sukni zvedla. Nejprve se objevila její kolena, potom silná stehna a nakonec šarlatová krajka jejích kalhotek. Spustila hlavu.

— Otočte se.

Otočila se ke mně zády. Červená krajka se napnula přes její kulatý zadek.

— Výborně. Spusťte sukni a posaďte se.

Znovu si sedla. V očích se jí objevila slabá naděje.

— Ukažte mi prsa.

Vzdychla, ale rozepnula sako i halenku. Objevil se červený podprsenkový komplet ze stejné sady.

— To nestačí. Chci je vidět.

Sundala podprsenku. Její velká prsa si krásně držela tvar a růžové bradavky byly pevné.

— Máte za sebou plastickou operaci?

— Ne.

— Kolik vám je let?

— Dvaačtyřicet.

— Vypadá to, že jste vyhrála genetickou loterii.

Znovu se oblékla.

— To je všechno? — zeptala se s nadějí.

— Ještě ne. Pojďte sem.

Postavila se vedle mého křesla. Přejel jsem rukou po jejím stehně.

— Nechcete zaplatit ty peníze?

— Ne.

— Tak zvedněte sukni znovu.

Červená krajka se znovu objevila těsně přede mnou. Dotkl jsem se vnitřní strany jejího stehna a látka mezi jejími nohami byla vlhká. Vsunul jsem ruku mezi její stehna.

Její tělo okamžitě zareagovalo.

— Kdy to bylo naposledy?

— Včera.

— Udělala jste se?

— Ne.

Posunul jsem kalhotky stranou a dotkl se jí přímo. Byla teplá a mokrá. Když jsem do ní zasunul prst, tiše zalapala po dechu.

— Kouřila jste mu?

— Ano…

— Polkla jste?

— Ano…

Brzy se její dech zrychlil. Mokré zvuky zaplnily kancelář, když se začala pohybovat proti mé ruce, až se nakonec roztřásla a zhroutila do mého křesla, těžce dýchajíc.

Využil jsem okamžiku, vytáhl svůj penis a přitáhl její hlavu k sobě. Přijala ho bez odporu, oči měla stále zavřené. Po několika pomalých pohybech jsem se stáhl, než jsem vyvrcholil.

Nalil jsem zbytek whisky a podal jí sklenku.

— Tak co, už je konec?

— Ještě jsem neskončil.

Kývl jsem směrem ke svému penisu.

— Na něco jsme zapomněli. Dveře nejsou zamčené. Jděte je zamknout.

Šla ke dveřím se stále zvednutou sukní, boky se jí pomalu pohupovaly. Po zamčení se vrátila.

Přitáhl jsem si ji k sobě.

— Jděte ke stolu.

Poslušně se o něj opřela.

Plácl jsem ji silně přes zadek.

— Každá chyba má svou cenu.

Kůže jí pod mou rukou zrudla.

Brzy jsem jí stáhl spodní prádlo ke stehnům. Už byla úplně mokrá. Přitiskl jsem se k ní a jedním pohybem do ní zezadu pronikl.

Nejprve vykřikla, ale postupně se její tělo uvolnilo a začalo se pohybovat spolu s mým.

— Líbí se ti to?

— Ano…

Držela se stolu, zatímco jsem do ní pronikal stále hlouběji. Po několika minutách napětí vyvrcholilo a nakonec jsem se do ní udělal.

Potom jsem se zhroutil zpátky do křesla. Ona se pomalu znovu oblékla.

— Tak jsme si kvit?

— Samozřejmě.

Lehce se usmála.

— Zítra mě už trestat nebudete. Už vím, že jste propuštěný. A vím i o penězích v sejfu.

Podíval jsem se na ni překvapeně.

— Můj manžel má dnes noční směnu, — řekla s hravým pohledem.

Pak se otočila a odešla z kanceláře, boky se jí pomalu pohupovaly, když odcházela.